Výročí narození Jana Sladkého Koziny

Jan Sladký Kozina (1652 – 1695)

            Narodil se 10.9.1652 na újezdském gruntu u Rosochů, který patřil jeho strýci. Otec budoucího rebela tu byl podruhem. Teprve roku 1670 koupil polovinu dvora u Kozinů. Když následujícího roku zemřel, ujal se hospodářství mladší z jeho dvou synů – Jan.

            S největší pravděpodobností byl negramotný – neznalost čtení a psaní v té době mezi sedláky na Chodsku stále převažovala. (Z chodských rebelů ovládal písmo pouze Kryštof Hrubý.)

            Přestože časem dokoupil i druhou polovinu kozinovského gruntu, řadil se v Újezdě ke středně majetným. A přestože se v rodině od 16. století uchovával exemplář české evangelické bible, byl i Kozina, jako na konci 17. století drtivá většina Chodů, přesvědčeným katolíkem. Jan Sladký se roku 1678 oženil s Dorotou Pelnářovou, pravděpodobně o několik let starší. V manželství se narodilo 6 synů, z nichž dospělosti se dožili jen dva. Nejstarší Jiří zemřel jako pětadvacetiletý roku 1703. Pokračovatelem rodu se tak stal druhý nejmladší Adam (* 1685), jehož potomci na kozinovském gruntu hospodařili až do roku 1847.

            Mezi chodskými „sousedy“ byl vážen, nejspíš pro své charakterové vlastnosti – přirozenou inteligenci, statečnost, smysl pro čest, energii a vytrvalost přecházející někdy až v pověstnou úpornost a prchlivost. Ani v nejtěžším období prý nikomu úmyslně nepřitížil. Nikdy však od své pravdy neustoupil, nikdy o ní nezapochyboval. A tím byl nebezpečný tak, že jeho věta „A kdybych měl být i oběšen, přece zemru jako poctivý člověk!“ došla záhy tragického naplnění.

            Byl popraven na plzeňské šibenici, stojící v místech dnešního pivovaru, rukou plzeňského kata Bartoloměje Kvíčaly. Smrt provazem tehdy platila za krajně ponižující způsob odchodu z tohoto světa a těla oběšenců se nepohřbívala, ale zůstávala viset na šibenicích, napospas zvířatům i času. Ostatky chodského rebela visely ještě víc než rok vedle zbytků tělesné schránky těžkého zločince Izáka Jacoba, popraveného 2 měsíce před Kozinou.            

            Obyčeji i jazykem svérázní chodští sedláci nikdy nebyli beránky. Měli své nectnosti, leckdy dávali před plněním povinností přednost zábavě. Ani touha po svobodě a snaha vydobýt si svá práva je neodlišovala od jiných poddaných. Výluční byli vytrvalostí a statečností, pověstnou úporností, která je ponoukala dotahovat věci do konce třeba tragického, hrdost na vlastní kořeny, která trvá dodnes.